Dobrý den,
Je mi 14 let a chci se s vámi podělit o tom, jaký je/byl můj život.
První a druhá třída byla v pohodě, děti se nekoukali na to, jak kdo vypadá. Byli prostě kamarádi a tečka. Od druhé třídy se to začalo zhoršovat, neměla jsem to lehké, protože jsme se často stěhovali (psychická zátěž). Děti sou kruté. Ve čtvrté třídě jsem myslela, že přestanu chodit do školy, a že už si nikdy nenajdu kamarády. Pár kluků zjistilo, že mám ekzem. Začali se mi smát, a vždy když jsem šla okolo, dělali, že se mohou nakazit. Tyto zvěsti se roznesly po třídě, a jak znáte, raději drželi při sobě než aby je taky odsoudili. Naráz sem přišla i o těch pár kamarádů. Neštěstí bylo, že má paní učitelka mě neuměla obhájit a nic jim nevysvětlila. Každý den jsem chodila ze školy s brekem. I když je pravda , že díky těm co mě "šikanovali" jsem dnes o dost moudřejší a něco mi to dalo do života. Chtěla bych vědět, jak by se tvářili oni v mé kůži. Toto i když v menší míře jsem zažívala až do šesté třídy. Dnes jsem v 8. A najdou se lidi co to pochopí. Někdo povídá: ,,vykašli se na ně, choď oblečená v čem chceš, a nevšímej si jich." TOHLE NEJDE. Představte si ten pocit, kdy se s vámi lidé normálně baví, ale uhýbají očima aby se na vás nemuseli dívat, protože jim to přijde divné Mě osobně už vadí otázky stylu: ,,Co to maš na krku?" ,,To je ekzem, a co to je a proč to je?" ,,Kriste pane!! Co to máš na tý ruce? Si spadla do mraveniště?" A tak dále. Je toho mnohem více, vím že vám to nijak nepomůže, ale pokud sem zavítá nějaká maminka, která má dítě atopika, snad jí to pomůže zjistit co prožívá a lépe to pochopit.

Pomohl Vám článek? Třeba pomůže i ostatním, sdílejte!